Dramatické setkání s černým rytířem
Byl jsem právě na pile v Moravských Budějovicích, když mě po delší pauze zavolal kamarád.
„Co děláš v sobotu 29.?“ „No, nevím“ … hlavou mi probíhají myšlenky, co jsme se ženou a dětmi plánovali na neurčito a doposud odkládali …
„Pojď se mnou na naháňku, na Kosovou!“
Mlčím, přemýšlím, s jakým ohlasem to projde doma … s nostalgií vzpomínám na známá Kosovská zákoutí … „Půjde také Ota, Standa“, láká mě Jarda …
„Dobře, rád přijdu a děkuji za pozvání.“
Čím více se naháňka blížila, tím více jsem se těšil.
Těšil jsem se na setkání a společné zážitky s přáteli.
Ráno byl sraz na hájence, kde jsem v raném mládí bydlel.
Vše jsem si prohlížel a obzvláště můj pohled upoutávaly věci, které zde nejspíš byly i tenkrát.
Na srazu byla spousta známých, se kterými jsem se rád skoro po roce na začátku lovecké sezony opět setkal …
Po nástupu se na první leč jelo auty k osamocenému lesíku u Budkova.
S Jardou jsme jeli mým rangerem.
Cestou jsme povídali o zvěři a já pozoroval změny na lesních porostech, které se udály za posledních 15 let, kdy jsem zde byl naposledy.
Zaparkovali jsme a dostali instrukce, že po leči bude u aut svačina, a už se naše dlouhá řada ubírala přes zaseté obilí k lesíku.
„Zdeněk má zvěř dobře obeznanou,“ říkal jsem si v duchu, když jsme míjeli brázdy čerstvě vyryté divočáky.
Také v ranní rose bylo vidět, kudy divočáci přesně táhli.
Čerstvé stopy byly různě velké – od selat, lončáků, bachyní; ale nad velikostí jedné stopy jsme se obdivně pozastavili – tak ten asi bude dobrej!
U lesa mě, Jardu a další čtyři střelce vybrali s tím, že nás místní člen rozestaví po levém křídle.
Les zde tvořil okraj do písmene L a naneštěstí nás rozestavěl po kraji lesa.
Z neznámých střelců naproti jsem měl trošku obavy a proto jsem dlouho kynul a mával, aby všichni zaznamenali mé stanoviště.
Vpravo asi 40 metrů ode mě stál u dubu Marek a za ním pak Jarda s novým kulovým dvojákem.
Přál jsem mu, aby ho mohl dnes vyzkoušet.
Od honců jsem zjistil, že asi 50 metrů naproti mně je za stromy a keři střelec.
Vyloučil jsem strany, kam nemohu střílet, a určil jediný možný směr bezpečné střelby – kolmo za mě na pole.
Leč začala.
Honci prošli kolem mě.
Asi čtvrt hodiny se nic nedělo.
Pak kolem mě lečí proběhla jedna srna.
Ze spodní části leče se k nám blížilo hlášení psů.
Za chvíli padla první rána z pravé strany, hned po ní shluk několika dalších ran.
Znovu se blížilo hlášení psů. Blížilo se k Jardovi, kterého jsem měl po pravé straně přes střelce Marka.
Za chvíli vybíhá kolem Jardy na pole lončák. Vidím, jak boční střelec táhne s lončákem přese mě, a padá výstřel. Divočák se láme v ohni, ale výstřel byl přímo v mém směru; rakouský host pořád míří proti mně. Mávám a snad mě zaregistroval; popochází pár kroků, asi abych nebyl v přímém směru výstřelu. Naštěstí divočák odkazuje a další rány není třeba.
Jde mi z toho mráz po zádech. Nerozumím tomu, proč nás nezavedli ze šikma v jedné linii, proč takto do „L“?
Slyším hlášení psů; pomalu se blíží.
Vzpomínám, jak před více jak 15 lety tady na tom místě ulovil tenkrát hospodář našeho sdružení kapitálního kňoura; společnými silami ho naložili na kapotu malého fiátku 600, se kterým jezdil do lesa. a černobílou fotografií ten okamžik zvěčnili …
Z myšlenek mě vytrhávají blížící se kroky.
Zvedl jsem se ze sedací hole a stoupl si za keř. Po chvíli vidím blížícího se velkého divočáka. Je následován dvěma lajkami a teriérem; občas se hlasitě ozvou …
Jsem za keřem, rozeznávám siluetu kňoura, ani se nehnu, běží lečí, asi 4 metry od kraje lesa, ctím zákony a nenapadají mě myšlenky na lov; je zážitek z takové blízkosti takového rytíře vidět.
Dostává se na moji úroveň. Nejspíš zaregistroval moji siluetu za keřem – ten pohled vypovídal vše … otáčí se proti mně!
Řítí se přímo na mě. S připravenou zbraní couvu do pole, jak rychle jen to jde.
„Má impozantní zbraně,“ probleskává mi hlavou.
Couvu do boku, on přímo na mě. Pušku mám v rameni, v optice vidím zbraně – „přece je nerozbiju,“ letí mi hlavou. Mačkám spoušť. Kňour stočil hlavu a rána končí někde v krku. Čekám, že se zlomí, ale ani nepřibrzdil. Skoky se na mě řítí. Okamžitě přebíjím a nevím, zda to stihnu. Klika závěru letí dozadu, vylétne prázdná nábojnice. Závěr zavírám, hlavní od pasu mířím na černý kolos, co se na mě řítí. Dovírám kliku závěru a chci přehmátnout na spoušť; v tom mi kulovnice nárazem kňoura letí z ruky. Myšlenky mi říkají, že je zle. Uskakuji, kňour mi podráží pravou nohu a okamžitě, ještě než dopadnu, cítím, jak ryjem trhá. Je zle. Musím se z toho nějak dostat. Uvědomuji si, že mi jde o život. Křičím, rukama chytám kňoura, v obličeji citím jeho slepené štětiny, jeho tělo je jak kámen, cítím tu obrovskou sílu. Rukama, nohama se od něj odrážím, překulím se a vstávám a utíkám, kličkuju, dvakrát, snad třikrát se mi podaří uhnout, odbíhá, už se neotáčí a pokračuje svým směrem, za ním psi. Marek ke mně utíká, ale náhle letí k zemi a z jeho zbraně padá výstřel. Kňoura vidím odbíhat, Marka na zemi. Moje kulovnice … běžím k ní a v pravé noze cítím bolest, podlamuje se. Jsem u kulovnice. Odjišťuji, mířím ze zadu na kňoura, ale v jeho zákrytu se míhají lajky. Nemůžu vystřelit!!!! Vbíhá do trávy, psi jdou stranou, mačkám, ale kňour při výstřelu mizí za terénní vlnou. Pozdě…
V kalhotech na stehně cítím horko. Vidím díry. Kolem jsou velké krvavé skvrny.
Bolí to.
Vzpomněl jsem si, jak vedle mě vyšla rána Markovi a svoji kulovnici vybíjím.
Belhám se k sedací holi, opírám se o ni. Je tady Jarda. „Volej sanitku!“, křičím.
Jsem v šoku a motá se mi trochu hlava. „Vemte mi kulovnici,“ cítím jak mi je těžká, „a volejte sanitku!“ Belhám se dolů, co nejblíž k cestě, podávám kulovnici, někdo ji bere.
„Pomozte mi!“
Ze spodu přichází náš závodčí. Opírám se o něj a jdeme k cestě.
Tam padám do trávy.
Ležím, odpočívám.
Slyšel jsem jak Jarda volal sanitku. „Bude to dobrý,“ říkám si. Rozřezává mi kalhoty v místě zakrvácených děr.
Tři díry ve stehně. Vidím žlutý podkožní tuk, svalovinu … dál se raději nedívám. Krev teče, nestříká. „Tepna to nebude … bude to dobrý!“
Přichází další lovci.
Stojí nade mnou jako sudičky.
V jejich tvářích vidím zděšení, když přes rameno Jardy nakukují na ty rány.
Nemluvím, šetřím síly.
Zem je studená.
Sanitka! Slyším sirénu.
Je tady.
S pomocí se překulím na lehátko, zvedají mě. „To lehátko má zajímavý mechanismus,“ probleskává mi hlavou, jak přesně a hladce zajede do sanitky.
Při každém milimetru pohybu mě polévá horko a tíží palčivá bolest, ale přesto s příchodem doktora cítím úlevu.
Nyní to už bude dobrý.
Je tady zkušený doktor, řidič a pěkná sestřička.
Jsme v sanitce, poutají mě, dávají kapačku a doktor s řidičem sedají dopředu, sestřička vedle mě.
Vyjíždíme.
Tak takováhle je vyhlídka ze sanitky.
Jedu známou krajinou, koukám na svůj dům a hledám telefon, abych zavolal manželce.
Ráno, když jsme se loučili, mi říkala – „A dávej na sebe pozor!“
V hlavě se mi celé drama pořád opakuje. A poté ještě několik nocí.
Co jsem měl udělat jinak?
Ve snu se snažím více uskočit, rychle přehmátnout od kliky závěru ke spoušti a zmáčknout, ale nejde to …
Vzpomínám si, jak kňour reagoval na to, když jsem začal křičet, „Ááááá, pomóc“ …
Bylo to poté, co mi souboj připomenul rvačky z mládí, ale nyní jsem neměl za soupeře kluka z vyššího ročníku, který, když na to přijde, přestane … nyní mi jde o život …
Kňour se křiku lekl, na chvíli se zarazil a já měl čas se odkulit a zvednout.
Nyní, pár dnů po souboji, ležím se třemi tržnými ránami ve stehně 12 centimetrů hlubokými v nemocnici a přemýšlím, co v podobné situaci dělat.
„O malinký kousek vedle a měl jste tři až čtyři minuty života, pokud by zasáhl tepnu,“ říká doktorka, co mě operovala.
V tom místě by to šlo těžko zaškrtit a rána by se musela ucpat prsty nebo celou rukou a tlakem krev zastavit. „Jarda by to zvládl,“ letí mi hlavou, „jeho stisk je tak pevný“.
Pokud by se to stalo mému kolegovi vedle mě, musím okamžitým křikem zaujmout kňourovu pozornost a co nejdříve se přiblížit, vždyť jde o vteřiny, možná spíš desetiny vteřiny …
Nyní si uvědomuji výhodu kulových dvojáků, takto z blízka i zastavovací účinek brenek ze spolehlivé brokové kozlice či dvojky, protože mně chyběla možnost druhého výstřelu.
Přestože svoji kulovnici sako 85 v ráži 30-06 Sprg. umím bleskurychle přebít, tady to nestačilo. Nebo kulový poloautomat sauer 303?
Ing. Martin Šlechta v.r.
V Třebíčské nemocnici dne 3.11.2011.
* * *
„Jak to, že jdete na hon bez nábojů?“ „Ono to přijde laciněji a výsledek je týž!“
* * *
Jaký je rozdíl mezi mladým a starým myslivcem?
Mladý myslivec spí se zajíčkem, zatímco starý s bažantem.
* * *
Jak poznáš ožralého myslivce? Huláká na lesy.
* * *
Pes domlouvá hajnému, který se vypravuje do lázní: „Raděj nikam nejezdi. Na hájovnu a slepice si troufám, ale tvoji starou určitě neohlídám!”
ZKUŠENÁ VOLBA
Dva myslivci se vydali na lov kachen. Ještě se ani pořádně nestačili připravit, když vyplašili celé hejno. Oba rychle zamířili.
„Kterou bereš?” zeptal se první.
„Tu, která spadne první…”
PODMÍNKY POD PSA
Potkají se dva myslivci: „Proč jdeš na hon v takovémhle hrozném počasí?”
„Možná budu mít štěstí a nějakého zajíce zabije blesk!”
POŘÁDNÝ JELEN
„Rychle, podívej támhle, to je jelen!” ukazuje kolegovi myslivec. „Ten má větší parohy než já!”
* * *
Povídá na honu jeden zajíc druhému: „Na toho myslivce vpravo si dávej pozor“! „Proč, to je tak dobrej střelec?“ „Ne, ale minule mě pořádně poblil.“
* * *
Podle čeho se pozná, že si muž dělá plány do budoucna? Koupí si dvě bedny piva.
***
Tichá zasněžená krajina. Padne výstřel. Kontrola přátel: „Josef, žiješ?“ „Jo.“ „Karle žiješ?“ „Jo.“ „Chlapi, vypadá to, že jsem konečně dostal divočáka.“
***
Hajný jde na provázku s tchořem. Potká ho známý a zvědavě se ptá: „Ochočenýho tchoře jsem v životě neviděl. Kam ho dáváte na noc?“ „Spí se mnou v posteli a zahřívá mi nohy,“ chlubí se hajný. „A co ten zápach?“ „Už si chuděra zvykl…“
***
Pan Strakapoud přišel navštívit kamaráda. Hned u dveří jej poslali na dvoreček. A co nevidí. Uprostřed dvorku stojí přítel v ruce má bič a honí po dvorečku nebohého králíčka. „Člověče, že se nestydíš takhle týrat to zvíře.“ „Stydím, stydím, ale manželka chce udělat na Vánoce králíka a někde četla, že divokej králík je chutnější.“
***
Přijde jelen na bungee-jumping a ptá se: „Jsem tu správně? Slyšel jsem, že se tu skáče na laně!”
***
Žena říká muži: „Pepo chceš tu polívku? Jestli ne, tak tam přidám maso a dám jí psovi.“
***
Víš, jak se nejlíp loví pštros? Bafneš na něj na betonovém dvorku!
***
Jde lovec po poušti a uvidí lva, ale zjistí, že mu došly náboje, a tak padne na zem a začne se modlit: „Pane Bože, dej tomuto lvu křesťanské myšlenky.“ Lev taky padne na kolena a zařve: „Pane Bože, požehnej tento pokrm, co hodlám přijímat.“
***
Kočka si povídá s prasetem a říká mu: „Já vím, co z tebe bude, až vyrosteš. „Jak to? Četla jsi můj horoskop? Ne, kuchařku.“